Druhá zima s dítětem a přece první. Letošní zimu máme totiž doma už chodící dítě , no chodící - lítací. Takže letos to opravdu neklapne se softsheelovými capáčky bez podrážky. Od prvních krůčků až do podzimu jsme jeli na vlně barefootu , nabosko nebo kožené capáčky o čemž si můžete přečíst zde . Když se teplota po létě a po babím létě začala snižovat a bylo potřeba nožky něčím zakrýt , začala jsem pátrat, kde takovou obuv sehnat. Ano, je množství obchodů s barefoot botkami jak podzimními tak zimními, ale jejich cena se pro mě pohybuje ve výškách neadekvátních tomu, jak dlouho je malá bude nosit než z nich vyroste. Samozřejmě kvalitní barefoot botky, když se k nim hezky chováte můžete s klidem prodat a tím se výdaje také sníží, ale na to nějak nemám sílu. A právě v tu chvíli mě velice příjemně překvapil sportovní obchod Decathlon , na který mě upozornila kamarádka, respektive na jejich nabídku dětské obuvi. S manželem zde nakupujeme často a rádi, ale i pro malou? A opravdu, jejich ...

Zima je na spadnutí, po víkendu má přituhnout. A není nad to, když je člověk připravený a má několik možností, kde oblečení na zimu pořídit. Já letos měla hned několik zdrojů. První byl nákup oblečení z druhé ruky.  U kamarádky jsem už v létě ležela mezi hromadou oblečení, která mimo sukýnek a triček obsahovala i svetry a zimní kombinézy, s venkovní teplotou kolem třiceti stupňů to byla celkem komická situace, ale příprava je třeba. Se snižující se teplotou se začaly zvyšovat i moje návštěvy obchodů , kde jsem často neodolala a stále neodolávám dokupovat další a další věcičky. To, že si je pak nestihne vzít na sebe třeba ani dvakrát, protože roste jako z vody, to je věc druhá. Takže zákaz nakupování oblečení mají členové rodiny, když už to já nevydržím. A pak je tady moje maminka , která mě, no mě zatím ne, ale mojí holčičku, letošní podzim zásobuje krásnými háčkovanými pokrývkami hlavy. Různé barvy, různé druhy vlny, různé vzory, ničeho se nebojí. Každé klubíčko, které jí cvr...

O barefoot botičkách pro mojí princeznu jsem už psala, vesele  si v krásných puntíkatých capáčcích od Bibalou capá. Co jí ale dát na nožky v tomhle vedru? Moje představa - když nebude lítat bosá tak nějaké sandálky, prostě větrací botičky. O svém pátrání jsem se svěřila kamarádce, která je barefoot specialista. Ta mi hned vyprávěla, jaké měla pro svou dcerku a jak byla spokojená. Když jsem je viděla na fotce bylo jasno a tak jsem se seznámila s kompromisní obuví .  Kompromis mezi klasickou obuví a barefootem , pro mě navíc velmi milé překvapení, že je vyrábí gigant jako je například Nike. Nike sunray protect jsou sandálky, které se hodí jak k sukni tak kalhotám, s ponožkou i bez ní vypadají super. Kulatá špička, ohebná podrážka a celkově lehká obuv. Vše, co jsem od sandálků očekávala. Krok mojí holčičky je čím dál víc jistější a občas je vidět snaha o běh, takže botky se budou hodit. Ale kde botky sehnat? V době kdy jsem je chtěla byly na několika eshopech vyprodané a v...

Obcházení nábytku, první krůčky, je čas přemýšlet o obuvi... Když se dcerka poprvé postavila a začala si to štrádovat kolem vany, nebylo ještě úplně teplo a i já s manželem jsme doma nosili přezůvky, takže co na její nohy?  Kombinace lezení a chození je pro ponožky smrtelná, do 5 minut se minimálně jedna valí někde v koutě, tudy cesta nepovede. Rady o tom, že aby začala pořádně chodit potřebuje pevnou botu ideálně s pořádnou porážkou jsem radikálně odmítala. Já měla jasno, chodidýlka mé princezny se vydají cestou jménem BAREFOOT . Označení obuvi, která se pomalu dostává do povědomí českých maminek a tatínků, chůze " naboso " je totiž to nejlepší, co pro svá chodidla můžeme udělat. A co teprve pro chodidla malých uličníků, která ještě nepoznala žádnou těžkou tvrdou botu a umí si tak užívat  povrch, rozvíjí se jim správně nožky a mají dostatek místa pro prstíky. Barefoot je to nejideálnější, pokud nechcete aby jednou mělo vaše dítě jako dospělák ploché nohy. První vlaš...

Nejčastější otázka hned po porodu byla:   " Kdy bude druhý? ". Vraždila jsem pohledem, a přesto to některým tazatelům nestačilo a  padla další, v tu chvíli neméně šílená otázka: " Kdy dáte Emilce náušničky ? ". Babičky i prababičky toto téma přímo hypnotizovalo, malé uklidnění pro ně přišlo s nákupem náušnic a s názorem naší dětské doktorky, že není kam spěchat . Malá po jídle ublinkává a to pak vleže teče přímo k ouškům, tak jsme získali čas a hlavně klid od otázek " Co náušnice? ". Blinkací období máme úspěšně za sebou a na několika fotkách jsme si s mužem říkali, že už by jí náušnice slušely. V tu chvíli nastane dilema, nastřelit nebo nechat píchnout ? Na internetu najdete mnoho diskuzí a článků o kladech toho či onoho. Galamatyáš v hlavě zvětší kamarádky maminky s příběhy o ouškách  svých holčiček. Ve výsledku mi to je  úplně jedno,  tak či onak dovolím, aby mému  pokladu někdo způsobil bolest.  První dítě a rozhodnutí s ním spojen...

Nejen já díky mateřství posunuji svoje hranice a dokážu, to co bych si dřív ani ve snu nepředstavila. I na další členy rodiny narození naší holčičky funguje jako kouzelné zaklínadlo a oni se pouští do nepoznaných vod svých dovedností. To mi jednou v neděli dopoledne přišla od mojí maminky SMS: " Dělám Emilce překvapení , drž mi palce, ať to neletí do koše!"  Na zvídavé otázky byl odpovědí pouze rádiový klid, krom jedné zprávy - až bude tak uvidíš .  Miluju překvapení, ale takový, který odkreju ve chvíli, kdy přijdu na to, že pro mě překvápko někdo připravil. Celý narozeninový den manžel ani nepípne, ani nenaznačí, když už si myslím, že zapomněl - vytasí překvapení. Takto vypadá překvapení, ale říct nejdřív, že se něco chystá a nevědět vůbec CO, natož KDY, to hraničí s mučením . A tak jsem čekala a čekala.  Povedlo se!!!! Další mučící metoda je na světě, už vím, že se podařilo něco dosud nepodařeného, ale nevím co. Takže kdy se uvidíme, protože mě už skoro explodo...

Lucie noci upije, ale dne nepřidá!!! Já bych to spíš změnila  na Lucie v noci ušije a ve dne předává !!! A hned vysvětlím proč.... V dnešním pokaženém světě, kde se na nás ze zpráv valí samé katastrofy a nepomůžou tomu ani odlehčené reportáže o zvířátkách nebo borec na konec, člověk lehce propadne chmurám. NEZIŠTNOST, OBĚTAVOST, RADOST ZE ŽIVOTA jsou jako Ježíšek, kdysi jsme na to všechno věřili, ale dnes spíš věříme, že nic takového není. Přitom nás zahřeje u srdce jen si na tu dobu vzpomeneme.I já skeptik dnešní doby, co nevěří na zázraky a občas se děsí, co si  tahle doba pro mojí holčičku připraví, jsem potkala SLUŠNOST, NABÍDNUTOU  POMOC A SPŘÍZNĚNOU DUŠI. S blížícími se mrazy a více se pohybující dcerkou  (čti-mele se jako nudle v bandě) nám čepice přestaly vyhovovat. Emilce táhlo na ušiska a já jsem jí v jednom kuse stahovala čepici,aby jí nenafoukalo na kebulku. Občas jsem  místo čepice tahala za vykukující uši, což se setkalo s velkou vlnou nevole...

Jeden z dárků, který jsme dostali k narození naší holčičky byl držák na dudlík. Ano v prvních měsících opravdu plnil to, k čemu byl určen a co se od něj očekávalo, tedy udržoval dudlík v blízkosti miminka,a to i při všelijak neohrabaném přenášení, zvedání a držení našeho uzlíčku. Též byl vkusným designovým doplňkem k letním outfitům jak maminky tak dcerunky. To ovšem skončilo s Emilčiným čtvrtým měsícem, kdy přišla na to, že dudlík je jen jeden konec hada :-) Ať už hranaté, kulaté, dřevěné či silikonové korálky, všechny prošly hloubkovým průzkumem a detailně se seznámily s pusou plnou slin. Spodní zoubek se potřeboval vyklubat na světlo světa a tak konstantně rostlo všemožné žužlání, kousání, tahání a sání jejího nejoblíbenějšího držáku, dokonce oblíbenějšího než několik jejích hraček. Po vykouknutí oné jedničky její zájem o tuto šňůru perel neklesá, dětská fantazie, včetně té miminkovské je nekonečná. Tím se držák dudlíků stal žužlákem zubíků, zbraní hromadného ničení, jelikož švih...