"A užij si to!" loučila se se mnou kamarádka,
když jsme se viděly naposledy před porodem. Říkala to bez jakékoli ironie, upřímně a já se smála. Haha spojení užít a porod, to fakt nejde dohromady.
I když od porodu s Emilkou jsem si toho víc načetla, zajímala se o možnosti, měla jsem už nějakou představu, jak to probíhá a co se asi bude dít, i když si řekněme upřímně, představy se od reality dost často mohou lišit.
Nicméně přemýšlet o tom, že bych si to užila?! Ale proč to tak je? Odpověď je jednoduchá a odráží celkový trend dnešní doby - frčí katastrofy, hororové scénáře a příběhy, u kterých se člověk často ptá a to jako vážně? Stačí se podívat na zprávy - vražda, krádež, nehoda, konec světa- pozitivní a veselou informaci nenajdete a stejně to je s hledáním pozitivních porodních příběhů. Kdo hledá, najde, ale spíš je porod pořád brán, jako to, co je potřeba přežít.
Přitom jeden z nejúžasnějších zázraků přírody - zrození nového tvorečka, lze prožít a vážně si ho užít.
Pro mě nejdůležitější informace k druhému porodu byla - stát si za svým. Z jednoho semináře o ambulantním porodu mi utkvěla v hlavě věta: "Oni to na Vás na začátku zkusí ". Takový test jak na Vás dál, zda budete poslouchat svou intuici a nebo rozhodování necháte v jejich rukou.
Test přišel hned po zjištění, že se porod rozjel, jsem otevřená na 7 cm a budu tedy hospitalizovaná - "pán si počká venku". Kdo chce změnu ať promluví teď, nebo mlčí na věky! Já chci manžela u sebe, i přes námitky, že mi teď k ničemu nebude, si stojím za svým a hle, jde to a manžel je vedle mě.
Po 15 minutách jsme z příjmu pelášili na porodní box, no spíš to byl takový indiánský krok, s četnými zastávkami a prodýcháváním. Pak už to bylo rychlé a za dalších 15 minut jsem měla malou na prsou. Porodní asistentka, dětská doktorka, všichni, kdo tam byli, četli má porodní přání, ve zkratce - hodně a dlouho s miminkem. Tak jsem měla svého Anděla v náručí při dotepání pupečníku, při porodu placenty i při šití a prostě jsme se jen tulily, mazlily a UŽÍVALY si tu chvíli. Dětská sestřička vždy jen nakoukla, zda je všechno v pořádku a jestli už třeba nejsem nabažená, že by si jí půjčila. Na potřetí jsem je nechala jít s tatínkem, aby malou změřili, zvážili, zabalili a šupky zpátky k mamince.
Takový pocit štěstí a radosti, sil jsem měla dost, ale odejít hned ze sálu jsem se bála, ale i přesto jsem si splnila svůj sen o ambulantním porodu, stála si za svým a odešla z porodnice dřív jak za 72 hodin. A o tom zas příště.
když jsme se viděly naposledy před porodem. Říkala to bez jakékoli ironie, upřímně a já se smála. Haha spojení užít a porod, to fakt nejde dohromady.
I když od porodu s Emilkou jsem si toho víc načetla, zajímala se o možnosti, měla jsem už nějakou představu, jak to probíhá a co se asi bude dít, i když si řekněme upřímně, představy se od reality dost často mohou lišit.
Nicméně přemýšlet o tom, že bych si to užila?! Ale proč to tak je? Odpověď je jednoduchá a odráží celkový trend dnešní doby - frčí katastrofy, hororové scénáře a příběhy, u kterých se člověk často ptá a to jako vážně? Stačí se podívat na zprávy - vražda, krádež, nehoda, konec světa- pozitivní a veselou informaci nenajdete a stejně to je s hledáním pozitivních porodních příběhů. Kdo hledá, najde, ale spíš je porod pořád brán, jako to, co je potřeba přežít.
Přitom jeden z nejúžasnějších zázraků přírody - zrození nového tvorečka, lze prožít a vážně si ho užít.
Pro mě nejdůležitější informace k druhému porodu byla - stát si za svým. Z jednoho semináře o ambulantním porodu mi utkvěla v hlavě věta: "Oni to na Vás na začátku zkusí ". Takový test jak na Vás dál, zda budete poslouchat svou intuici a nebo rozhodování necháte v jejich rukou.
Test přišel hned po zjištění, že se porod rozjel, jsem otevřená na 7 cm a budu tedy hospitalizovaná - "pán si počká venku". Kdo chce změnu ať promluví teď, nebo mlčí na věky! Já chci manžela u sebe, i přes námitky, že mi teď k ničemu nebude, si stojím za svým a hle, jde to a manžel je vedle mě.
Po 15 minutách jsme z příjmu pelášili na porodní box, no spíš to byl takový indiánský krok, s četnými zastávkami a prodýcháváním. Pak už to bylo rychlé a za dalších 15 minut jsem měla malou na prsou. Porodní asistentka, dětská doktorka, všichni, kdo tam byli, četli má porodní přání, ve zkratce - hodně a dlouho s miminkem. Tak jsem měla svého Anděla v náručí při dotepání pupečníku, při porodu placenty i při šití a prostě jsme se jen tulily, mazlily a UŽÍVALY si tu chvíli. Dětská sestřička vždy jen nakoukla, zda je všechno v pořádku a jestli už třeba nejsem nabažená, že by si jí půjčila. Na potřetí jsem je nechala jít s tatínkem, aby malou změřili, zvážili, zabalili a šupky zpátky k mamince.
Takový pocit štěstí a radosti, sil jsem měla dost, ale odejít hned ze sálu jsem se bála, ale i přesto jsem si splnila svůj sen o ambulantním porodu, stála si za svým a odešla z porodnice dřív jak za 72 hodin. A o tom zas příště.
Komentáře
Okomentovat