Nejsem zastánce amerických svátků,
respektive Santa Clause k nám domů nikdy nepustím. Miluji příběh o Ježíškovi a to tajemno kolem něj a fascinují mě vymoženosti, které jsou rodiče schopni pro děti udělat, aby Ježíšek existoval, co nejdéle. A nemám na mysli nic přehnaně náboženského, myslím to milé psaní dopisů, kouzelné zvonění zvonečků, splněná přání a vše opředené příběhy plné fantazie. Pro mě byl Ježíšek vždycky malý blonďatý kluk v bílé plátěné košili a modrých kalhotách. A v podobném duchu chci vánoční svátky prožívat se svojí rodinou. V posledních dnech však šlo o jiný americký svátek, který křičel z každé druhé výkladní skříně. Halloween.
Svátek, který je hlavně pro děti atraktivní hned z několika důvodů - kostýmy, sladkosti a dýně. Na převleky a sladkosti dcerka ještě věk nemá, ale taková vydlabaná dýně! To je jiná. Bedlivě mě sledovala, jak kreslím obličej na dýni a beru kudlu, výsledek se jí moc líbil a musím říct, že mě taky. Na to, že jsem se do toho pustila poprvé, jsem na sebe pyšná. Ještě svíčka a co lepšího vymyslel manžel, malá světýlka z Ikei, které jsou přeci jen bezpečnější. To tedy bylo pro letošní Halloween všechno, příští rok se do toho asi ponoříme trochu víc, nicméně zítra se v našich zeměpisných šířkách slaví známější "svátek" den Památky zesnulých. Už jsem naplánovala cesty na hřbitovy, zavzpomínáme na hezké chvíle s lidmi, kteří už tu nejsou a budeme si zas víc vážit toho, co máme a že se máme, než člověk sklouzne do bědování nad prkotinami.
Jak jsem někde kdysi četla: " Na hřbitov by člověk neměl nosit hodinky a věnovat památce a vzpomínce tolik času, kolik uzná v tu chvíli za vhodné. Žádný spěch a sledování času." Kdy jindy se títmo řídit než v následujících dnech.
respektive Santa Clause k nám domů nikdy nepustím. Miluji příběh o Ježíškovi a to tajemno kolem něj a fascinují mě vymoženosti, které jsou rodiče schopni pro děti udělat, aby Ježíšek existoval, co nejdéle. A nemám na mysli nic přehnaně náboženského, myslím to milé psaní dopisů, kouzelné zvonění zvonečků, splněná přání a vše opředené příběhy plné fantazie. Pro mě byl Ježíšek vždycky malý blonďatý kluk v bílé plátěné košili a modrých kalhotách. A v podobném duchu chci vánoční svátky prožívat se svojí rodinou. V posledních dnech však šlo o jiný americký svátek, který křičel z každé druhé výkladní skříně. Halloween.
Svátek, který je hlavně pro děti atraktivní hned z několika důvodů - kostýmy, sladkosti a dýně. Na převleky a sladkosti dcerka ještě věk nemá, ale taková vydlabaná dýně! To je jiná. Bedlivě mě sledovala, jak kreslím obličej na dýni a beru kudlu, výsledek se jí moc líbil a musím říct, že mě taky. Na to, že jsem se do toho pustila poprvé, jsem na sebe pyšná. Ještě svíčka a co lepšího vymyslel manžel, malá světýlka z Ikei, které jsou přeci jen bezpečnější. To tedy bylo pro letošní Halloween všechno, příští rok se do toho asi ponoříme trochu víc, nicméně zítra se v našich zeměpisných šířkách slaví známější "svátek" den Památky zesnulých. Už jsem naplánovala cesty na hřbitovy, zavzpomínáme na hezké chvíle s lidmi, kteří už tu nejsou a budeme si zas víc vážit toho, co máme a že se máme, než člověk sklouzne do bědování nad prkotinami.
Jak jsem někde kdysi četla: " Na hřbitov by člověk neměl nosit hodinky a věnovat památce a vzpomínce tolik času, kolik uzná v tu chvíli za vhodné. Žádný spěch a sledování času." Kdy jindy se títmo řídit než v následujících dnech.
Komentáře
Okomentovat