Přeskočit na hlavní obsah

Už je tomu rok

Před rokem jsem si  se začínajícím víkendem připravila plán.
Sobota ráno, krásné jarní počasí, teplo, naložený bůček na gril, no prostě, co víc si přát. Tělo o velikosti mláděte velryby jsem narvala i s vysavačem do auta. Přeci jen jsem měla v plánu ho ještě vysát, než se v něm poveze náš poklad.  Nad rozpáleným grilem vyprávíme rodičům ještě o včerejším focení toho mého  pumlíče, v pase 105 cm běžně nemívám.  Den se pomalu chýlí ke konci a tak se vydáváme zpět ku domovu. 
Je zajímavé jak se během těhotenství mění strachy. Samozřejmě k velikánské radosti, u mě na začátku byl strach z porodu, který se po určité době změnil v obavu, co po porodu?! Poslední chvíle 2v1, to už je  jen a jen zvědavost.
Kamarádka mi dala čaj z maliníku, no den před termínem porodu už by bylo na čase si ho uvařit. S hrnečkem čaje a filmem s Arnoldem vypadal večer jako každý jiný. Ale to vážně nebyl!!! Oko už jsem nezamhouřila a kolem 3 hodiny budila manžela, že mi není normálně, že se zkusím vysprchovat a asi bych se jela do porodnice podívat. Vzhledem k možnosti dospat se v bytě v Praze,  jsme se vydali na cestu. Jedno z posledních racionálních rozhodnutí bylo zastavit se u bankomatu. Na poslední kontrole jsem se ptala jak to bude probíhat a tak když to bude planý poplach, je to jak návštěva pohotovosti s 90Kč poplatkem.
Poprvé, co jsem těhotná jsem jela v autě vzadu,  přeci jen to je bezpečnější místo a v tuhle chvíli bylo fajn, ze mě muž neviděl, je citlivý a byl by ještě víc nervózní z toho, co se odehrávalo.  V porodnici spadla nervozita z našich ramen, ze strachu, že nestihneme dojet a bylo potvrzeno - malá chce na svět. To, na co 9 měsíců čekáte, jak ten drobeček bude vypadat, je najednou na spadnutí. Detailní popis toho jaký je porod psát nebudu, shrnu to - na začátku je to horší než na konci a když na to není člověk sám, je to úžasně silný, neuvěřitelně  nezapomenutelný zážitek. A třeba i vtipný, to když se porodní asistentka ptala mého muže, zda  nemá zánět spojivek, že má hodně červené oči. Odpověď: " Ne, to je z těch čtyř kýblů slz, co jsem vybrečel."


Komentáře

Oblíbené

Učící věž

Učící věž - kdo nemá dítě nejspíš nikdy neslyšel! Jedná se o další vymoženost pro rodiče k usnadnění života s malým zvídavcem . I já se dostala do situace, kdy jsem zvažovala, zda něco takového nebudu potřebovat. Není to jen zbytečné vyhození peněz a další krám do bytu? Na různých internetových diskuzích jsem četla zkušenosti maminek, koukala jsem na prodejce a díky manželovi kutilovi, jsem jednu chvíli zvažovala vyrobit si vlastní. Haha nic se nekonalo a dítě mi víc a víc viselo na nohavicích , když jsem potřebovala pracovat u kuchyňské linky déle než dvě minuty, kdy dokázalo akceptovat, to že moje pozornost patří jídlu na plotně a né jemu. Chvíli jsem zvládala nechávat dítě sedět v koutě na lince - její nadšení z toho jak mi vidí pod ruce, bylo nepopsatelné, takže věž potřebovat budeme! A tak jsem narazila na firmu   Justwood ,  která prodává úžasnou věž Leea . Čím si mě tento výrobek hned omotal kolem prstu, je jeho variabilita - v "základním provedení" získáte kr...

Kojící korále

Znalí ví. Neznalí,což jsem do nedávna byla i já, možná tuší a nebo jsou úplně mimo mísu, k čemu jsou kojící korále. Já žila v naprosto milné představě o marketingovém šílenství kolem produktu stimulujícím laktaci. Ani jejich krásné barvy a výrazné tvary mě nepřiměly změnit názor, věřila jsem, že zas někdo chce vydělat na nešťastných maminkách, které chtějí své prtě kojit a nejde jim to. V tom jsem možná měla trochu pravdu, o nešťastné maminky jde, ale o ty, co mají při kojení místo mírumilovných a klidných miminek, líté saně a dravé šelmy. I já mám tu čest sledovat přeměnu doktora Jekylla v šíleného Hyda, který ukrutnou silou rve vlasy, zarývá své  drápy do kůže a drtí mezi prsty vše, na co dosáhne, což je při kojení na 99% prso.  Kojící korále tak zachránily vlasy, které mi po porodu ještě nevypadaly, chrání kůži dekoltu a prsou před štípanci a rýpanci mého škodíka, který si vesele hraje s korálky různých barev a velikostí. Ať už kojím v sedě nebo v šátku, kde korále fung...

Botanicus Ostrá

Nemohu se dočkat, až se s Vámi podělím o tip na výlet tohoto  týdne,  navštívili jsme totiž jedno z nejkrásnějších míst za poslední dobu -  Centrum řemesel a bylinné zahrady Botanicus. Pár kroky přes vstupní bránu se z 21. století vrátíte do malebné minulosti. V dáli je slyšet práce kováře s kovadlinou, ženy vyrábí kožené váčky, svíčky nebo zdobí perník, dráteník i košíkář ukazují svůj um. Vyrobit si papír, vyrazit minci nebo vyrýžovat zlato, to všechno a mnohem víc  si můžete vyzkoušet . Že já jsem dost často jako v Jiříkově vidění a nadšená ze všeho jako malá holka, s tím se celkem počítá, tentokráte jsem ale malou holku viděla vedle sebe a myslím tím svého manžela. Oči nám kmitaly po plánku, po okolí, nohy nevěděly kam se dřív vydat . Všechno si projít a nic nevynechat. Rychlá porada a honem do směnárny, v celém centru se totiž platí groši, prostě do minulosti se vším všudy.  Dopoledne utíkalo a přihlásil se dcerky spánek, schrupla si v překrásných...

Domácí lázně

Když jsme předávali babičce dárek k narozeninám,  poukaz na pobyt v lázních , trochu jsem jí ho záviděla, no spíš hodně. Představu procedur, vířivek a masáží nekazí ani to, že pojede až na podzim. Můj časový horizont na to si aspoň v klidu zalézt do vany je zhruba stejný. Lhala bych, když bych tvrdila, že jsem od porodu neležela v napuštěné vaně, ležela, asi třikrát. Z toho jednou tam se mnou byla naše píďalka a jednou jsem usla a vzbudila se v ledový vodě, což z celé koupele zanechalo spíš traumatizující vzpomínky, než pocit slasti s tělem ještě nacucaným vařící vodou. Je pravda, že si za to můžu trochu sama. Po vaně touží srdce, ale přebije ho racionální hlava a tak se večer, když se pišišvor odebere do říše snů, uklízí, vaří a nebo jen tak čumí do blba, bez špetky síly  to jakkoli měnit.  Pak jsou ty chvíle přes  den, kdy je doma muž a hraje si s dcerkou. Nabízelo by se hupsnout do bublin , ale radši si hraju s nima. Tady vítězí jasně srdce a touha nic nepr...

Velrybí pocit

Během těhotenství, dřív nebo později, ten pocit zažije každá žena.  Pocit ohromnosti, neohrabanosti, sebemenší pohyb je nadlidský úkol, který když zvládneme, srovnáváme ho s výstupem minimálně na Sněžku. Pocit alá VELRYBA. Musím se přiznat, že zatím jsem chodící reklama na šťastné období v životě ženy - těhotenství. I když je to pro některé kamarádky k vzteku, mají mě rádi, jen vzpomínají na své prozvracené, oteklé a jinak komplikované těhotenství. Takže zatím nejblíže k velrybímu pocitu jsem se dostala při kontaktu s úžasně krásným šátkem Vatanai TROMSØ . Zase je to jen 100% "obyčejná bavlna", i když česaná egyptská, ale ty barvy ?! To je to, co Vás na tomto šátku uchvátí nejvíc, najednou nevíte, nebo aspoň já jsem měla dilema, kterou stranu nechat víc vyniknout.  Šátek je úplně nový a bude chtít mazlit a zanášet, aby se z něj stal božan, ale dvanáct kilo na zádech zvládl hravě, krásně držel a o tom jak ještě líp vypadal, nemusím mluvit. Víc si ho, ale užila ta menš...